Na samém začátku, nevím proč, napadlo mě slunce. No dobře, to je tady od rána do večera, a ne a ne se alespoň odpoledne schovat za mráček. Proč ale to seno, ty jahody. Po senu tady není ani památky. Tady se senu nedaří. Seno tady nemá sebemenší šanci zavonět. Sekačky tady brázdí trávníky jak pominuté. Je to jako letní stříhání vlasů u holiče, pěkně na kraťoučko. A jahody, na ty mám stále chuť. Miluju jahody. Ty naše lesní, voňavé. Stačí hrstka a máte jahodový den. Kdysi rostly na mezích takové pobledlé, říkali jsme jim truskavce. Na těch sem si taky pochutnával. Mezi tím, co tady vzdychám po senu a jahodách, a podvědomky po domově, dojeli jsme k té vytoužené zeleni. Jmenuje se Balboa park. Po španělském mořeplavci a objeviteli Vasco Nunez de Balboa.
Těžko si představit 4,9 km2 zeleně posazené v honosném paláci ve španělském koloniálním stylu plném věžiček, plastik, reliéfů a fontán. A ta zeleň. Trávníkové plochy, které v mnohém předčí naše matrace v postelích. Člověk může po nich volně procházet, jak ho napadne. A pokud jej nic nenapadá, může usednout, může ulehnout a může se i prospat. Sedí tady na slunci celé rodiny. Tráví tady čas oběda s obloženými vekami, pytlíky s kukuřicí a lahvemi čisté pitné vody. Sem tam polehává i nějaký ten slušně vypadající bezdomovec, kterému stačí k obědu slunce a napaječka s pitnou vodou, která je zdarma.
Květiny. Co tady je na záhonech květin, které tam u nás doma kupujeme do pugétů po jedné či po dvou, protože stojí dost peněz. Tady se vyhřívají celé trsy velikosti keřů. A potom celé záhony muškátů, hledíků, lobelek, narcisek, co znám z domova. A další a další, co neznám, a co okukuji zvědavě spolu s ještě zvědavějšími japonskými turisty. Když už jsme u těch Japonců. Jedna zdejší zvláštnost. Ta mě upoutala. Japonská zahrada přátelství. Plácek pokrytý kameny a zelení a jezírky a mostky. Válka skončila, zapomeňte. A nebo nezapomínejte, chceme být a budeme přáteli... Tam u nás doma byly podobné parčíky, náměstí, školy. Samá družba, samé přátelství. A jednoho dne přijeli přátelé znovu, a v tancích, a bylo po všem...
Území Balboa parku bylo založeno v roce 1868 a od té doby se tady pečuje o každý strom. A je to znát. Některé jsou úžasné, obrovité, s korunou jak velikánský slunečník, pod který se pohodlně vejde více jak stovka lidiček. Palmy se směle ženou vzhůru k nebi. Za obdiv stojí kůra těchto stromů, od hladké jak po hoblíku, až po drsnou a rýhovanou jak rašple a ještě hrubší. A což teprve botanická zahrada se skleníkem a spoustou tropické zeleně a roztodivných květů. Člověk chtě nechtě musí žasnout nad fantasií Matky přírody.
Většina zdejších staveb byla zbudována v roce 1915, kdy tady probíhala výstava representující Panamu a Kalifornii. Dnes jsou sídlem galerií a museí, divadel, hotelů a restaurací. Nelze vynechat ani světoznámou zoologickou zahradu, na kterou nestačí jedna celodenní prohlídka. Rád bych se ještě zmínil o pavilonu, kde jsou umístěny gigantické varhany s 4518 píšťalami. Tady se pořádají koncerty pod širým nebem. Vstupné je dobrovolné a hlediště pojme odhadem pár tisícovek posluchačů. Měl jsem možnost tady posedět. A poslouchat. A neslyšet přitom hukot dopravních letadel přistávajících vždy po jedné minutě na nedalekém letišti. Hudba má obrovskou moc. Stejně jako ta všechna roztodivná zeleň Balboa parku. Na jedné z věží zní krátce zvonkohra. Je šest hodiny odpoledne. Stmívá se. V parku se rozsvěcuje tisíce světel. A park žije dál. Celých 24 hodin je všem lidem přístupný. Je malebný, je tichý, je nezapomenutelný. Odjíždím po betonové vozovce, ale stále cítím dotek zeleného trávníku. Je jako pohlazení po těle i po duši...