Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Silvestr, no a co...

Silvestr. Poslední den starého roku 2009. No a co, to se máme přetrhnout. Den jako každý jiný. Všední americký den. Auta jezdí jako o závod nahoru a dolu po třípatrových křižovatkách i po mostech. A že jich v San Diegu je. Víc než přehršel. Víc než dost. Počítat to nebudu. Je jich móóóc. San Diego je pro našince velkoměsto stále spěchajících auťáků. Spěchající do zatáček, po rovinách, do kopečka i do hlubokých údolí, z kaňonu do kaňonu. Zastavují na semaforech a pak se hrnou o překot kamsi do dáli. Pořád dál a dál. Někam. Kamsi. Za něčím či za někým. Skoro se mi zdá, že městem jezdí stále dokola. Jen kvůli hemžení. Kvůli vzruchu z ruchu. Blikají a odbočují, protože je stále kam. Doleva, doprava. Doprava, doleva. A brzdí. Kam až oko dohlédne se červenají zadky všech možných světových značek. Hrnou se ulicemi i bulváry. Lidi, kde je tady jeden jediný tichý kout...
Silvestr. Obchody plné lidiček. Plné plakátů lákajících na slevy. Koupit můžeš všechno a všechno můžeš zase vrátit. A ještě sklidíš úsměv a pozdravení. Zajímavé. Budu si to pamatovat, co tady budu. V Americe. Doma mi to bude na pendrek. Nemám rád obličeje ve tvaru kyselých okurek. Nemám rád hrubiány a hulváty a výmluvný chamtivce. Tady se setkávám s obchody, obchodníky a obchodováním. Naše bytná vracela právě dnes halenku. Měla být z Itálie a zatím tam byl štítek Made in China. Důvod k nespokojenosti a věc jde bez mrknutí oka nazpátek. Žádný problém. A to je, prosím, Silvestra, poslední den v roce. Nebo obchod firmy Apple. Prodavači se tam přímo předhánějí o zákazníka. Na Silvestra. Samý úsměv, ochota, rychlost. Vraceli jsme staré mobilní telefony a další předměty. Děkovali nám. Za staré nepotřebné harampádí nám děkovali. No, pěkně děkuju, to se mi doma ještě nestalo. Ale ta doba nepochybně dorazí i k nám. Cesta přes moře chvilku trvá, ale přijde. Budou si mě vážit. Budou se na mě usmívat, i když budu odcházet s prázdnou. Krise je prevít. A lidi, leckde, ještě horší...
Silvestr. Jedeme na plac jezdit na kolečkových bruslích a na kole. Všude hejna uřvaných a dotěrných racků a lidé. Ploužící. Pochodníci. Klusáci. Běžci. Atleti. Staří i mladí. Rodičové s kočárkem v poklusu. Cyklisté a bruslaři. Ale pozor, v rekreačních zónách se chodí i jezdí po pravé straně. To u nás doma chodí chodci po levé. A nebo už taky přestávají chodit a raději se vrtí v autech. Někdy se chtě nechtě musím pousmát. Když kolem supí dámská mašinka s těžištěm hodně hluboko pod asfaltovým povrchem. Ale supí a pohybuje se. Náš nádražák by řekl, parní posunovačka. Co by jeden každý Američan neudělal pro zdraví. Stačí se podívat na sportovní vybavení, běžecké boty, ponožky, trenky či trikoty, tílka a trička. Reklama stíhá reklamu. Duha bledne závistí. Svět sportu hýří barvami a voní ochrannými krémy. Mám na sobě čisté bílé bavlněné tričko od čínského obchodníka z Jihlavy. Nevím proč, ale kdosi neznámý mě pozdravil. Asi mě poznal. Aby ne, podle trička poznáš přítele...
Silvestr. Zaskočili jsme ke známým nakrmit jejich čtyři pejsky. Nejsou doma. Jeli slavit do Las Vegas. Krmení dopadlo dobře. Pejskové se chovali slušně. Nepořádek neudělali větší, než jaký zanechali jejich páníčkové. Moje matka by to nazvala božím dopuštěním. Velká země má všechno velké. Všeho haldy. Neumytých hrnců i novin a časopisů. Už se ničemu nedivím. Před něčím takovým se dá utéc jen do Las Vegas. A nevracet se. Nevracet. Až za rok. Až v lednu roku 2010. To už bude nový rok a všechno bude nové. I starej mumraj bude mít úplně nový datum. Ať žije rok 2010!

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)