Při vstupu je informační tabule s několika starými fotografiemi ze zdejšího archivu. Pár domečků, holé pláně, na pozadí caprčím porostlé kopce a malý obdélníček obehnaný kamennou zídkou. Uprostřed dřevěné, bíle natřené křížky, obehnané bíle natřeným dřevěným látkovým plůtkem. Někde nahrobní desky z bíleho mramoru. Hned se pozná, kdo byl něco a kdo nic. Pro všechny ale čekala stejně hluboka díra v zemi. V prach jsi a v prach se obrátíš. Bez ohledu na prachy na bankovních kontech. Takový byl a takový stále zůstává původní starý hřbitůve. Ale něco jej přece jen od jiných hřbitovů odlišuje. Vůně z vedle stojící mexické restaurace. Lahodná, sytá, pálivá. To se vám to odpočívá, nebožtíci. Jiní musí až do soudného dne cuchat trávu a spadané listí...
Staré San Diego. Kde je mu konec. Všude samá ulice. Samá parkoviště. Auťák vedle auťáku. Chodníky poloprázdné. Na jedné křižovatce jsme potkali bezdomovkyni s vozíčkem. Celý svuj majetek měla pěkně vyrovnaný a tlačila jej před sebou. Popřáli jsme si dobrého jitra, jak jinak. Usmála se. Měla krásné bezelstné oči. Trošku víc zapadlé. Jakoby se nechtěla smířit se svým osudem. Nechtěla zapadnout. Nechtěla jen tak civět někde v ústraní. Jela si hlavním bulvárem a v očích se jí blýskalo modré nebe plné slunce. Leckterý unuděný břichatec brindající si kafe na triko v zahrádce před kavárnou jí může závidět. Ten by ten svůj majetek neutáhl ani s párem koní. A až přijde čas, potáhne ho pár koní ke stejné jámě. Zatracená Amerika. Nadutá, lhostejná, přežraná. A o kus dál se placající ode zdi ke zdi...
Před supermarketem naše hostitelka potkala starou černošku. Snad pozorovala ten předvánoční rej na parkovišti, kdo ví. A když naše hostitelka vystupovala z auta, jejich pohledy se potkaly. Padly si z oka do oka. A pak přišel úsměv. Docela obyčejný, jaký se na tváři objevuje po ránu. Krátký. Černá tvář ženy se rozjasnila a řekla: Takhle se na mě ještě nikdo neusmál, udělala jste mi velikou radost. Jedna věta stačila. Najednou bylo co povídat. Cukrovka tady v Americe také nechodí po horách, ale po lidech. Starou paní čekala operace. Odumíraly jí prsty na nohou. A navíc bylo cítit, že ji sužuje hlad. Naše hostitelka zaskočila do marketu a koupila tam kupon na výběr zboží v hodnotě 20$. Stačila jej předat a ještě rychle ujet. Ono se z několika málo slz začalo rodit slzavé údolí. A tak mě zase napadá. Zatracená Amerika. Jeden neví co sežrat teď a co potom a jiný prostě neví, kdy se nají...
Staré San Diego. Nové San Diego. Všechno to v tom předvánočním shonu splývá. Jedni nakupují jako o závod celé hromady pitomůstek, které potom vynášejí po Vánocích do kontejneru pro separovaný odpad, aby se z nich pro příští Vánoce zase vyrobily stejné a nebo ještě blbější pitomůstky. Jiní nemají k vyhazování nic. Ani dneska. Ani pozítří. A dost možná ani za rok... A mi nezbývá, než vám popřát krásný předvánoční čas. A pokud můžete, a chcete, rozdávejte alespoň radostné pohledy.