Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Uličko má středisková

Tak jsem se zase jednou trošku začetl a ještě trošku zavzpomínal nad článkem v Sedmičce. Jihlavské ulice. Kdeže loňské sněhy jsou. Jenom co noha nového režimu vstoupila na práh našeho města, už se přejmenovávalo. Někdy s okázalou slávou, jindy potichoučku. Polehoučku. Ale vždy důsledně.
Pane redaktore, Tomáši Blažku, nacisté i komunisté důsledně zbavovali ulice názvů s židovskou či křesťanskou tematikou nebo po osobnostech prvorepublikové či krátce poválečné éry.
Na nejčastější přejmenovávání si dozajista nemůže nestěžovat dnešní ulice Jana Masaryka. Na počátku Walgrabengasse zabírající tehdy i dnešní Bezručovu ulici. Budiž, nově vzniklá ulice se vinula podél hradebního příkopu a obranných valů a tak si právem zasloužila, aby se jí říkalo Walgrabengasse. Její pozdější odklon do ulice mezi křižovatkou s Palackého ulicí až po ulici Komenského se kolem roku 1900 mohl honosit hrdým názvem Schwedengasse. V místech knihkupectví Otava stála až do roku 1849 Špitálská brána kudy do města vstoupili bez boje švédští okupanti v březnu roku 1645. Naštěstí tady pobývali necelé tři roky. A jak bývalo kdysi dávno zvykem, i okupantům patřilo vzdávat hold. To jiní pobývali ve městě 6 let a ještě jiní 20 let a holdu se chudáci nedočkali.
Po převratu v roce 1918 se na uličních cedulích objevil název Na valech, který byl posléze vystřídán pojmenováním Švehlova ulice. Nutno dodat, že němečtí obyvatelé města povětšinou dál užívali názvu Walgrabengasse. Úderem 15. března 1939 nacisté otevřeli cestu k novým pořádkům. A jak jinak, než k německým názvům všech ulic, byť leckde došlo k návratu ke starým historickým pojmenováním, v našem případě Walgrabengasse. Mimochodem, ta švédská okupace města v 17.století nebyl také žádný med. Hromady mrtvol se mísily s hromadami rozbitých domů. Ta nacistická přítomnost domy chránila a spíše hromadila mrtvoly před nenasytnými pecemi krematorií v koncentračních táborech.
A pak přišel toužebně očekávaný rok 1945. Osvobození zavonělo šeříkem. Chviličku kráčeli vedle sebe osvoboditelé a západní spojenci. Ulice dostala název Churchilova. A potom najednou konec spojenectví a ulice se rozzářila názvem Stalingradská. Ve jménu hrdinů bylo přejmenováno i kino Reform na kino Stalingrad. Inu, povzdech, nic netrvá věčně. Padl žulový pomník T.G. Masaryka a posléze se rozpadl i kult generalisima J.V. Stalina. Ulice obdržela čestný název Dukelských hrdinů, stejně jako tamní škola, odkud vyšel prvotní impuls k odstranění pomníku T.G.M.
Sametovou revolucí vzalo za své soudruhování včetně bronzového soudruha K.G. a na uprázdněné místo se uvelebila obyčejná dlažba a obyčejný trávník. Naší popisované ulici se dostalo nového pojmenování po poválečném ministru zahraničních věcí, Janu Masarykovi, o kterém dodnes nevíme, zda z okna vyskočil dobrovolně a nebo ho kdosi z nejmocnějších vyhodil na dlažbu Černínského paláce.
Jsem přesvědčen o tom, že současné názvy ulic vydrží minimálně do příštích voleb. Proto bych už teď rád upozornil na Škrétovu ulici, která se v minulosti nazývala Fialkovou. Nechci ji znovu přejmenovat. Jen bych rád dodal, že pojmenovávání ulic podle keřů a stromů, jak to současná jihlavská radnice praktikuje, bych ještě rozšířil o květiny. Lidi, já mám kytky rád...

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)