Kdeže slunná rána jsou. Mlha se líně povaluje zažloutlým údolím pod Větrným Jeníkovem a kdesi v kymácejících se travinách skrytě pobublává Trojanský potůček. Je nevlídné, přesto zatraceně krásné podzimní dopoledne.
Vystupuji z příjemně vyhřátého automobilu na málo znatelnou polní cestu. Mnoho lidí tudy nevykračuje. Není kam. Na jejím konci nerostou ani houby, ani ostružiny, není tam žádná hospoda. To před mnoha léty si tady tráva nestačila protáhnout ani pocuchaná stébla. Už z dálky bylo slyšet klapání vodního kola Dolního mlýnu a dupot koňských spřežení táhnoucích sem a tam vozy s obilím a moukou. A kdybychom popošli ještě o kousíček dál, stáli bychom před židovským hřbitovem. Tady končila nejenom ta málo znatelná polní cesta...
Židovský hřbitov. Z kamene poslepovaná ohradní zeď a nevelká márnice. Uprostřed kamenné stély a několik mramorových náhrobníků. A nad tím vším ta stále se měnící nebeská klenba. Jednou blankytně modrá, jindy připomínající šedivý vlas stařenky. Někdy černě rozevřená, jako havraní perutě a pak zase bílá, co do průvanu protržená peřina... Tady, pod hliněným příkrovem, odpočívá více jak dvěstě Židů z Větrného Jeníkova a okolí. Synek majitele sklárny ze Smrčné, obchodník z Mirošova, sklářský mistr z Ústí, hokynář z Branišova. Muži rovní ve svých činech, upřímní, tvrdí jak ze železa a mezi nimi ženy milující, matky líbezné a krásné, dívky křehoučké jak větvičky jmelí. Jak v závěru praví písmo na kameni: Ať je jejich duše zahrnuta do svazku živých.
Někdy před druhou světovou válkou poslední Židé odešli z Větrného Jeníkova. Hřbitov osiřel. Máry kdosi kamsi odnesl. Márnice se proměnila v ruiny. Bylo po válce, když první barbar odnesl z ohradní zdi pár kamenných desek a uložil si je doma do bláta na zápraží. Má je tam dodnes. Někdo další ukradl dvě mramorové desky se jmény zesnulých, jiný zas tvarovaný kamenný soklík. Ten poslední vandal přijel nedávno. Rovnou s nákladním autem. Odvezl snad patnáct dalších kamenných desek. Teď už bude stačit pár dešťů a mrazíků a ohradní zeď se postupně rozpadne. Budeme navštěvovat nejen zříceniny starých hradů, ale i zříceniny starých židovských hřbitovů.
Psal se rok 1998. Velká výprava nadšenců se pustila se vší vervou do záchrany této zanedbané a opomíjené kulturní památky. Bylo vykáceno mnoho křovisek a náletových dřevin. Za pomoci kladkostroje postaveno několik pomníků. Řada malebných stél spatřila znovu světlo světa. Do slunce vykoukla nejedna Davidova hvězda, žehnající ruce kohenů, levitská konvička, dvojice ležících lvů, smuteční vrba. Vypouklé i vyhloubené hebrejské nápisy opět ovanul svěží dech ročních období.
Utíká to, utíká. Už deset let navštěvuje naše stále se proměňující nepočetná skupinka náš, a to zdůrazňuji, náš židovský hřbitůvek ve Větrném Jeníkově. Naši tichou zahradu naplněnou až po okraj cizími lidskými osudy. Plnou lupení, co opadalo na podzim a na jaře putuje ve stovkách náručí na sousední louku na kompost. Náruče větví a větviček hřejí naše ruce stejně jako studené kameny co padají se zdí a my je znovu a znovu, rok co rok, trpělivě ukládáme zpátky na chátrající zeď. Dívám se často na přítele Petra, řeklo by se že hrabe lupení, chyba lávky, on trávu vyčesává, sbírá každý lupínek. Rozmazluje chomáče barvínku, co se jinak pletou do hrábí a ještě dlouho potom, co naše práce končí, prochází hřbitovem a kochá se. Nakonec, proč to nepřiznat, všichni se hrdíme. Záda i ruce bolí, ale ta krása, ten hřbitůvek čistý jako dlaň, to je rok co rok stejně nádherný pocit... Lidi, tu čerstvě vonící nádheru, to je potřeba vidět na vlastní oči.
Kdysi říkal nebožtík kovář Vrbka, život je plný všivot. A měl pravdu. Než se nadějete, máte malebný hřbitůvek plný čerstvých pařezů a pařízků a rozlámaných větví. Chaos, prázdnota, zohavená větev, piliny. Kam se podělo všechno to námi opečovávané krásno. Kousek nádherna vedle druhého. Hýčkaná mosaika živoucích perliček z trávy, břečťanu, pampelišek, kopřiv či lebedy. Bílé pařezy se vyplakávají do blednoucího listí. Smutně se choulí stéla zarostlá do stárnoucího kmene kaštanu. Co pohled odněkud někam, to živoucí obraz. To malíř čas kouzlil obrázek vedle obrázku. A naše ruce ten jeden každý obrázek jenom, ano, jenom rámovaly.
Nic proti odborníkům, nic proti kácení. Byl jsem na návštěvě v Kalifornii. Viděl jsem odborníky kácet strom. Viděl jsem, když odjížděli. Nikde ani smítko po nějakém kácení. Místo žalujícího pařezu dokonale upravená plocha pokrytá trávníkovým kobercem. Viděl jsem jiného odborníka, co spravoval okno a před odchodem ho stačil umýt a vyleštit. Nikde žádný nepořádek. Viděl jsem práci našich odborníků. Klopýtal jsem mezi větvemi a nevěřícně hleděl na pohozené odřezky kmenů. Tam, kde bych já nekácel, bude ještě dlouho žalující paseka. Tam kde bych snad, s těžkým svědomím, vzal pilku do ruky, tak skupina dřevin zůstala.
Nic proti odborníkům, jen kácejte, kácejte. Odborník ví, proč a kde kácet. Já, laik, nevím, já jenom tuším kde bych nikdy a za nic na světě nekácel. Moji přátelé mi jistě dají za pravdu. Židovský hřbitov není kus lesa, dokonce jej nelze chápat ani jako park, každý kousek zeleně je součástí oné neopakovatelné krásy doprovázející ten který židovský hřbitov. Nic naplat. Naše parta bude chvilku smutnit, ale pak se znovu všichni dáme do práce. Jaro bývá moudřejší podzimu. Nakonec náplast sněhu tuhle pro někoho málo viditelnou ránu brzo zahojí.
Více jak deset let pečujeme s láskou o židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově. Nic nás neodradilo. Nic nás neodradí ani příští rok. Neděláme pro peníze a za peníze. Pečujeme o místo, kde poslední hrobník už více jak půl století nekopl do země. Žádný další tu není a nebude. Mimo nás tady nepřiložil ruku k dílu nikdo. Odměnou nám byla a bude radost zabloudivších návštěvníků. Židů i jinověrců. Jenom škoda přeškoda, že nás nikdo ke kácení stromů nepřizval. Jsme sice laikové, ale máme dušičky a srdíčka na správném místě a oči dokořán. Potrpíme si na trochu poesie, co nikoho nezabije. Naše počínání ocenily návštěvy z Německa, USA, Israele. Vědí o nás od Větrného Jeníkova, až po Brno. Pro tentokrát máme právo se neskromně pochlubit!
11. listopadu 2008