Stojím před černou mramorovou deskou. Písmena. Tolik písmen... Tady odpočívá dědeček Josef. Míval v zimě kapičku u nosu a utíral si ji do rukávu košile a moje maminka mu láskyplně domlouvala. Slyším, jak říká : Ale ale, dědo. A děda se dědečkovsky zastydí a zašeptá: Seš na mě moc přísná, Liduško ...
Nejsem, jen se na sebe podívejte, co tomu řeknou lidi... I co, lidi, vono se to vypere. A tak to šlo celý podzim, celou zimu. S dědečky to nikdy nebylo lehké. Promiňte... Na chvíli jsem přestal psát. Znáte to, kapka u nosu. Ještě že se nikdo nekouká. Dědečkové a babičky, maminky a tatínkové. Každý má svoje písmenka vyrytá do kamene. Každý z nich mi vyryl spousty písmenek do paměti.
Ani letos nemohu vynechat návštěvu na židovském hřbitově v Jihlavě. Ta letošní však bude trochu jiná. Před časem mě zavolala jedna paní z Prahy. Nikdo neví, kam osudové události kolem nacistického záboru Sudet zavály kroky jistého pana Siegfrieda Lederera. Snad do Jihlavy. Prosím, najděte ho. A tak jsem zalistoval v počítači. Počítač je chytrý přístroj. Našel pana Lederera. Jeho hrob je nevelký kousek trávníku. Nikde nic, než tráva. Žádná deska. Žádná tabulka. Tehdy nebyl čas na jakoukoliv okázalost. Byl protektorát Čechy a Morava - Böhmen und Mähren. A Židům už žádný čas nepatřil. Byl květen roku 1939. Vypálená obřadní síň na židovském hřbitově ještě čpěla spáleništěm. Květy zasypané popelem nevoněly. Pan Siegfried Lederer zemřel ve Dvořákově ulici č.3. V prvním poschodí. V náručí své ženy Františky, obklopen rodinou provdané dcery Erny Taussigové. Nikdo už tehdy neměl čas. Jen na hřbitov a zpátky. A potom všichni hned do Prahy. A do Terezína. A do Osvětimi...
Nikdo se nevrátil. Nikdo nestavěl pomníky. Nikdo nevěděl kde je postavit. Takových míst je na židovském hřbitově více. A přece. Pan Siegfried Lederer dostane letos malou tabulku. Tabulku na malý kousek trávníku. Písmenka jeho jména vystoupí do deštivého podzimního dne. Až půjdete kolem, vzpomeňte. Tady už navždy bude odpočívat Siegfried Lederer.
V listopadu se brzo stmívá. Ještě ale stačíme dojít k památníku padlých Židů z Jihlavska v I. světové válce. A zase písmenka. Zase jména. Tentokrát se ještě vešla na jedinou desku. Příště už přijde ta druhá válka. Tam nebudou stačit ani písmenka, ani jména, ani kamenné desky. Miliony umučených Židů nenajdou svoje hřbitovy. A tak, než projdeme bránou do rušné ulice, položme malý kamínek k památníku obětí holocaustu. A snažme se nezapomenout!