Projděme se nejdříve prostranstvím kolem kostelíka sv. Jana Křtitele na Jánském kopečku. Obvodová zeď z lomového kamene už dávno zmizela a kdo ví, kam se poděl velký dřevěný kříž stojící u vstupní brány na východě. Obojí bylo k vidění ještě v závěru 18. století a to včetně posledních dřevěných křížků na hrobech zdejších nebožtíků. Stojíte-li dnes na docela obyčejném trávníku, stojíte na hrobech těch, kteří většinu svého života prožili ve městě a nebo v jeho nejbližším okolí. A nebyla nouze ani o velmi smutné okamžiky. To když popravčí meč zasvištěl vzduchem a krev odsouzence skanula do obyčejné trávy na zdejší kopečku.
A pojďme na další podupaný trávník poházený nedopalky cigaret, papíry, plechovka a láhvemi ve Smetanových sadech. Kdysi pískem vysypané cestičky jsou dnes vyasfaltovány a jeden záhon krásnější druhého byl tady naposledy k vidění někdy před začátkem první světové války. To se tady producírovaly dámy v dlouhých šatech, služebné s kočárky na vysokých kolech, holčičky hopsaly v růžových šatičkách a kluci dřevěnou hůlkou honili dřevěné obruče. A nebožtíci, stovky nebožtíků, tiše naslouchali šlápotám na cestičkách a šumění větví v korunách roztodivných stromů. Vládl tady pořádek a jakési tichoučké veselí, které neubíralo onomu místu na jeho dávné vážnosti. Konečně, zdejší hřbitov nebyl zrušen až tak dávno. Mei kamennými deskami, sochami či jen kovovými a dřevěnými křížky se tady pozůstalí procházeli ještě v polovině 19. století.
Po zrušení hřbitova byla celá plocha parkově upravena. Autorem návrhu vykresleném pečlivě na nevelké kousku papíru byl městský zahradník Alois Neuwirth. Psal se únor roku 1887. A pan Neuwirth tu krásu nejen namaloval, on ji také realisoval. Jen se podívejte na květinové záhony kolem kostelíka sv. Ducha. Připomínají spíše koberce. Hřích by bylo pohazovat tady sebemenší papíreček...
A pojďme dále. Ke kostelu sv. Jakuba Většího. Kolem dokola býval od nepaměti, nebo spíše od poloviny 13. století, hřbitov. Byl ohraničen zdí, v jihovýchodní části stála márnice a v roce 1694 byla postavena při severovýchodním okraji první kaple Božího hrobu, kterou v roce 1912 nahradila pseudogotická stavba Getsemanské zahrady, dnes poničená vandaly. V roce 1789, navzdory protestům Jihlavanů, došlo k postupné likvidaci hřbitova. Díky náhodě či prozíravosti děkana Michala Lose můžeme dodnes obdivovat většinu těch nejkrásnějších náhrobních kamenů nejen na rytinách mistra Johanna Marzyho, ale postupně si je prohlížet při archeologickém průzkumu chrámového prostoru kostela sv. Jakuba, kde před dvěma staletími sloužily v podlaze coby kamenné dlaždice. Také tady se na konečné úpravě celého prostoru bývalého hřbitova podílel městský zahradník pan Neuwirth. Jeho plánek s klikatými cestičkami mezi stromy a květinovými záhony je datován v září roku 1882. Inu, krásný vzhled byl na ten Boží svět...
A málem bychom zapomněli. Malý parčík na místě bývalého hřbitova při východní straně kostela Nanebevzetí Panny Marie u minoritů. Kdo jiný, než pan Neuwirth, vysadil tady na počátku roku 1886 dvě stále ještě rostoucí lípy a další dřeviny, ale ty už si odnesl čas. A dlužno dodat, že nevelký prostor může dnes jen velmi těžko připomínat návštěvníkovi parčík.
Po všech těch krátce zmíněných místech v současnosti chodíme a jezdíme auty. Po místech kdysi velmi vážených a uctívaných. Po hřbitovech. Těch pár řádků vám je chce jenom připomenout. Nic víc, nic méně.