Židovská ulice. Snad už 700 let si drží své pojmenování. Až na několik vyjímek, kdy byla za okupace přejmenována nacisty a po roce 1945 novým vedením města. Dostala název Brožíkova, ale stejně jí opravdoví Jihlaváci říkali i nadále Židovská. Ona si to ta ulice zasloužila. Jihlavští Židé si to zasloužili. Ve 14. století jich pár desítek půjčovalo peníze kde komu, až se kdekdo tak zadlužil, že bylo nutné Židy vyhnat a jejich majetek zabavit. Jak snadné zbohatnout a nekrást. Konečně, nebylo to poprvé a naposled. Totéž se podařilo nacistům a o nic lepšího nečekalo Židy a jejich majetky po roce 1948. Ulice zůstala bez Židů. Jen domy stály po obou stranách hrbolatého dláždění a úzkých chodníků a tiše vyprávěly. Nikdo však nenaslouchal. Nikdo se nerozhlížel nazpátek. Kupředu, levá. A tak se začalo bourat. Celá východní polovina Židovské ulice byla srovnána se zemí. Zůstaly jen dva nárožní domy při vstupu do náměstí a jeden nárožní dům u Mrštíkovy ulice. Jenom západní polovina stojí dodnes. Pěkně upravená, nažehlená a veselá.
A stejně vesele působí i kresby žáků Základní školy v Jungmannově ulici, kteří svými kresbami doprovodili celou výstavu. Smutné fotografie zbořených domů a oprýskaných fasád obveselují hýřivé bervy dětské fantazie. Tolik barev snad Židovská ulice ani nepamatuje. Stačí se podívat na staré plány města a porovnat počty Židy obývaných domů na počátku 14. století a počet židovských domů v roce 1861. Židovská ulice už tehdy nestačila. Bylo nutné vyhledat nové výhodnější posice pro nové obchodní místnosti a síně. Především na náměstí, v dnešní Benešově ulici a nebo v ulici Palackého. Na předměstích pak vyrostly továrny, jejichž výrobky putovaly z Jihlavy do celého světa.
Židovská ulice. Ulice mého mládí. Malý domeček ve dvorním traktu domu Židovská 25. Bez elektřiny, bez vody. Nízký a mokrý. Všude se žilo. Mezi zdmi malá zahrádka a dva stromy. Dvorek vydlážděný kočičími hlavami, stejně jako celá Židovská ulice. Kohoutek s vodou v síni domu, stejně tak sklep na uhlí a na brambory. Na trošku protektorátního uhlí a trošku brambor. A také úkryt při jekotu sirén, kdy nad městem, strašně vysoko, přelétaly svazy stříbrných angloamerických bombardérů...
Židovská ulice. Tady jsme přišli v roce 1945 o modrý budík a za něj jsme dostali aluminiovou, trochu pomačkanou, vojenskou polní flašku. Pámbu ví, kam se poděla. Stejně tak se kamsi podělo všechno ostatní. Sousedé Schwarzovi, Kotounovi, stará paní Vitisková s pejskem Alíkem, co voněl kůžemi na podrážky, protože paní Vitisková si dlouho po roce 1948 držela živnost obuvnickou a pan Pecha, legionář a invalida, ke kterému jsme chodili dědečkovi pro smradlavý tabák Taras Bulba a sobě pro fosforové zápalky, se kterými se dalo škrtat o kalhoty či spíše o tepláky.
Židovská ulice. Místo popadaných romantických domů s otevřenými okny plnými peřin a babiček a zaprášených pelargonií. Ulice plná vůně viržínek a pivní pěny ze Šotolovy hospody, kam v minulosti chodívali nejen štamgasti, ale i králové si tady olizovali promaštěné prsty od pečínky a pak usínali v koutě na beranních kůžích.
To všechno si návštěvník může vybavit při pohledu na staré fotografie a na barvami vonící dětské obrázky. Tak vypadala Židovská ulice. Tak voní Židovská ulice po 700 letech. A nezapomeňte se projít Židovskou ulicí dnes. Tou první polovinou, co byla a není, a je to zatracená škoda! A tou druhou polovinou, co byla a je. A bude!
A ještě jednou díky Základní škole v Jungmannově ulici, učitelům i žákům, za krásné barevné obrázky. A těm, co přišli, a ještě přijdou, díky za návštěvu!
Za autory L. a M. Vilímkovi a J. a S. Kohnovi z Jihlavy