Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Svobodní zednáři, Mozart a Jihlava

V mnoha historických statích je Mozartovo jméno spojováno se svobodnými zednáři. Kdo vlastně byli zednáři? Zalistoval jsem ve starších novinách a časopisech a tady je zlomek zednářské historie v Čechách, kterou v roce 1888 velmi obsáhle popsal historik Josef Svátek.
Zednáři či freimauři dali o sobě vědět především v 18. století, ve „věku osvěty“. Jejich kolébkou byla Anglie a vzorem zdejší středověké stavitelské hutě. Odtud pocházel nejen název „svobodní zedníci či zednáři“, ale i celá organisace členské základny. Místem jejich rokování byla tzv. zednářská lóže, rozdělená na tři třídy: učně, tovaryše a mistry. V čele lóže stál velmistr. Ke spolkovým symbolům patřil úhelník, zednická zástěra a lžíce. Většina zakládajících členů pocházela z řad učenců a vzdělanců, kteří chtěli všemožně přispět k šíření humanitních myšlenek. Netrvalo dlouho a zednářství se rozšířilo do Nizozemí, Francie a severního Německa. Díky vévodovi Františku Štěpánu Lotrinskému, který byl tajným zednářem, došlo k zakládání zednářských lóží v habsburských zemích, když se vévodovou chotí stala Marie Terezie.
V Praze byla roku 1785 objevena zakládací listina Náboženského bratrstva Pražského, jehož členové se v roce 1382 nazývali „bratří obruče a kladiva“ a založili kapli Božího Těla na Novém Města Pražském. Nelze se divit, že první pražští zednáři považovali ono bratrstvo za první českou zednářskou lóži a mistra Petra Parléře dokonce za „mistra zednářské lóže“.
Skutečným a prvním zednářem v Čechách byl nesporně hrabě František Antonín Špork, o němž Svátek napsal, že byl zástupcem „šlechetných oněch snad humanních a filantropických“. Nelze se proto divit, že už v roce 1710 upadl v nemilost u světských i duchovních úřadů a dokonce byl po tři měsíce žalářován v Daliborce na Hradčanech. Ještě hůře se mu vedlo v roce 1730. Tehdy byl obviněn z vydávání pobuřujících knih a dlouhých sedm let byl proto vyšetřován biskupskou konsistoří v Hradci Králové. Tehdy došlo k zabavení jeho rozsáhlé knihovny na zámku v Kuksu čítající 30.000 svazků. Na akci se podílel i známý jesuita Koniáš. Teprve císař Karel VI. vyšetřování zastavil. Navzdory bulle papeže Klementa XII. z roku 1738, která zednářství uvrhla do klatby, zednářská lóže v Praze i ve Vídni působila ve vší tajnosti nadále. Nikoho pak jistě nepřekvapí, že za vlády císaře Josefa II. byl v roce 1786 vydán patent, který zednářství povoloval a zároveň reformoval.
Patronem zednářů byl odpočátku sv. Jan Křtitel. Členové se řídili zákoníkem a jejich setkání probíhala v honosných zednářských lóžích majících někde tři sály. Všemu dominovala modrá barva. Vedle bohatých a vlivných měšťanů a šlechticů působili v řadách zednářů vynikající učenci. Mezi ně patřil Josef Dobrovský, známý jako „modrý abbé“. Ze šlechticů jmenujme alespoň hraběte Albrechta z Hodic, Michnu z Vacínova, Karla Clam-Gallase, Václava Thuna a hraběte Karla Rumerskircha. Posledně jmenovaný byl majitelem panství ve Větrném Jeníkově. Známa je řada jeho šlechetných činů: pomoc postiženým po velkém požáru Jeníkova roku 1847, finanční pomoc při stavbě tamního kostela a nebo projev ke zrušení roboty v roce 1848, kdy po návratu z vídeňského sněmu prohlásil lidem na jeníkovském náměstí - Nechci robotovat! V roce 1863 spáchal sebevraždu. Jeho syn pak stačil v Jeníkově vybudovat továrnu na zpracování lnu a zřídit zámecký park. V roce 1881 zadlužený rod Rumerskirchů Jeníkov opustil a celý majetek šel do dražby.
Jedním z nejznámějších zednářů byl bezesporu hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart. Už v letech 1787-1791, kdy navštěvoval Prahu, rád zavítal do některé z pražských zednářských lóží. Sám byl členem vídeňské lóže „U korunované naděje“. Jeho opera Kouzelná flétna je alegorickou oslavou zednářství a podle některých historiků je považována za „labutí píseň zednářství rakouského“. Vedle této opery složil celou řadu zednářských písní a kantát. Malá kantáta zednářská byla jeho poslední skladbou, kterou dokončil ve Vídni dne 15. listopadu 1791, jen dva dny předtím, než ho zachvátila cholera. Té podlehl 5. prosince téhož roku.
Za císaře Leopolda II. započala protizednářská propaganda, která potom vyvrcholila za vlády Františka Josefa I., kdy zednáři byli označeni za největší nepřátele státu a církve. V českých zemích došlo k uzavírání lóží v roce 1794. Přesto podle řady historiků zednářská lóže existovala potají dál.
My se však vrátíme zpět k Mozartovi. Je o něm známo, že navštívil Prahu snad pětkrát. Při cestě z Vídně projížděl po císařské silnici přes Jihlavu. Jinudy cesta dostavníků a kočárů nevedla. Tady cestující povětšinou i nocovali. Ať obyčejní nebo vzácní. V roce 1791 se tady zdrželi přes noc čeští stavové s českou královskou korunou, kterou přepravovali do Prahy ke korunovaci císaře Leopolda II. Také císařovna Marie Luisa a další vysocí hodnostáři monarchie tudy projeli, aby potom po korunovaci zhlédli operu La Clemenza di Tito, kterou si u Mozarta objednali právě čeští stavové a kterou on sám osobně dirigoval. Žel, opera neměla úspěch a po jedné reprise zcela zapadla. Nás však v tomto okamžiku zajímá jistý Franz Noe, rodák z Jihlavy, který se právě v okamžiku uvedení této opery osobně seznámil s Mozartem a jeho ženou Constanz. Stali se přáteli a nepochybně si velmi dobře rozumněli. Jejich přátelství však trvalo jen velmi krátkou dobu. Mozart zakrátko zemřel. Noe se potom zasloužil o to, aby Mozartův biograf Franz Neimtschik se stal opatrovníkem Mozartových dvou synů, Karla a Wolfganga.
Leckdo si pomyslí, stojí vůbec tak krátká epizoda za zmínku? Stojí. Stojí za připomenutí i Franz Noe. Narodil se v Jihlavě 30. 11. 1744. Vystudoval v roce 1761 zdejší gymnasium a vstoupil k jesuitům. Stal se vynikajícím řečníkem a autorem a vydavatelem svých vlastních literárně historických prací. Jako cenzor byl schopen prostudovat ročně až 8.000 stran různých textů. Po zrušení jesuitského řádu působil dál ve školství. Jako gymnasialní profesor v Praze dohlížel na chod patnácti těchto ústavů v Čechách, za což byl odměněn zlatou medailí. Zemřel v Praze 25. 8. 1796.
Podle historika Františka Hoffmanna se oba jmenovaní mohli spolu setkat už v roce 1789. Mohli si však potřást rukou i dříve. V roce 1787. Tehdy Mozart řídil v Praze jednu reprisu Figarovy svatby. Jinak je třeba zdůraznit, že všechny cesty z Vídně do Prahy a nazpátek se zřejmě nevyhnuly Jihlavě. Tady Mozart mohl dokonce přenocovat. A dopřát si dobrého jídla včetně nějakého sladkého nápoje. Těm prý holdoval a málo kdy jejich nabídce odolat...
Stali jsme se svědky Mozartova setkání s jedním významným Jihlavanem. Snad se jednou dočkáme i potvrzení Mozartova krátkého pobytu v Jihlavě. Zatím se musíme spokojit s tím, že hudební génius naším městem „jenom“ projížděl.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)